Chlapec z pražských Vršovic Ivan Klíma, který za německého protektorátu nuceně trávil část dětství mezi šancemi terezínského ghetta, už tehdy vytušil, že by chtěl být spisovatelem. Asi to byla jediná cesta, jak se vypořádat s absurditou prožívaného. S absurditou toho, že dítě je označeno za Žida, aniž má ponětí, co to znamená, a je za své židovství perzekvováno. Když se po válce vrátil domů, začal svůj dětský záměr krok za krokem naplňovat: doháněl školní vzdělání, četl, pozoroval dění kolem sebe, ukončil univerzitní studia, dostal se do novinových i knižních redakcí. Osud mu z téhle strany přál, napsal a vydal mnoho povídek, románů i divadelních her, na stovky článků a esejů a stal se nejen u nás, ale i ve světě jedním z nejznámějších českých spisovatelů 20. století. Nyní Ivan Klíma ve svých pamětech toto již minulé století, v němž učinil zkušenost se dvěmi zhoubnými diktaturami, nazval „šíleným“, jako úsek dějin, kterému nejsme s to porozumět, stejně jako nerozumíme šílenému člověku.